Zdeněk Chytil: O funkci děkana, českém vysokém školství, nezapomenutelných setkáních a zlaté rybce

Děkan Národohospodářské fakulty VŠE, prof. Ing. Zdeněk Chytil, CSc., v rozhovoru pro House of Economics přibližuje radosti a starosti, které z titulu děkana fakulty zažívá. Jak hodnotí výuku z pohledu aktivního přednášejícího? Co by změnil na českém vysokém školství? Na koho dodnes rád vzpomíná a jak se mu daří zvládat stres? Co by si přál, kdyby chytil zlatou rybku? Odpovědi na tyto otázky a mnohem více v následujícím rozhovoru.

Jak vypadá typický den děkana fakulty? Mohl byste přiblížit studentům VŠE něco z vaší činnosti, s čím se jako děkan potýkáte? Co Vás na této práci baví a co naopak děláte nerad? 

Řeknu Vám, jak vypadá můj den úplně od rána. Když vstanu, obvykle si nejprve uvařím kávu. Vstávám podle toho, jaké mám povinnosti. Ale rozhodně věnuji nějaký čas péči o svou tělesnou schránku. Minimálně 45 minut cvičím. Například pokud mám něco v osm hodin, tak vstávám i po páté, abych to stihl. Ostatní, tak jako cokoliv u akademického pracovníka, je proměnné v závislosti na denním programu. Jsou to různé povinnosti z titulu funkce děkana, ale i vysokoškolského učitele. Dnes jsem byl na VŠE již v osm hodin. O půl deváté jsem měl schůzi vedení fakulty, poté jsem měl sólo jednání s některými proděkany či vedoucími kateder, teď mám konzultační hodiny a od jedné hodiny mám obhajoby doktorských prací. Tři za sebou, takže skončím někdy kolem páté hodiny. Pak musím ještě vyřídit něco s předsedou akademického senátu, takže budu odcházet tak v šest hodin. Jsou dny, kdy zase musím skoro celý den opravovat závěrečné testy. Například včera a předevčírem to bylo sedmdesát testů mého kurzu. Během semestru samozřejmě přednáším, vedu bakalářské, diplomové a disertační práce, jsem u obhajob těchto prací, jsem školitel několika doktorandů, zasedám v různých komisích, mám kolegia, nyní také zasedání Krizového štábu VŠE a další. Snímek mého pracovního dne je velmi proměnlivý, a kromě administrativní a pedagogické práce se musím věnovat také i studiu literatury, vědě a publikační činnosti. 

Abych řekl pravdu, co mě nebaví, tak to jsou administrativní záležitosti. Administrativa přenášející se na fakultu až z nejvyšší orgánů je poněkud přeexponovaná. Další věcí, kterou zrovna nemiluji je vyřizování personálních záležitostí, kterým se bohužel musím jako vedoucí pracovník věnovat. Co mě však baví je výuka, styk s mladými lidmi, vedení kvalifikačních prací, vedení doktorandů, studium i psaní článků. 

Jako děkan Národohospodářské fakulty VŠE musíte být jistě pod velkým tlakem a často ve stresu. Jak to zvládáte? Co Vám pomáhalo zvládat stres, když jste byl sám studentem a co Vám ho pomáhá zvládat nyní? 

Začnu od toho, když jsem byl student. Co teď řeknu není ve stylu, že „každý je po boji králem“. Vystudoval jsem střední průmyslovou školu technického zaměření, která byla poměrně náročná. Jen pro srovnání začínalo nás třicet osm a maturovalo nás dvacet dva. Tato škola školila techniky pro zbrojní průmysl a nároky na studenty byly vysoké. Náročnost se mi zúročila při studiu na vysoké škole, neboť jsem byl navyklý zvládat poměrně značné studijní zatížení.  Neměl jsem žádné problémy při přechodu na vysokou školu, tedy pracovat s většími kvanty studijní látky. Pochopitelně jsem měl nějaké stresy, jako každý student, ale že bych nějak vnitřně trpěl, tak to říci nemohu. Spíše to bylo o tom, že pokud jsem věděl, že se připravuji na zkoušku cíleně a zodpovědně, věnuji přípravě adekvátní čas, není důvod, abych kurz úspěšně neabsolvoval. 

A nyní se vrátím k Vaší otázce, zda jsem ve stresu jako děkan. Zastával jsem během svého života různá povolání i funkce. Po ukončení tzv. interní vědecké aspirantury na VŠE, v dnešním pojetí doktorského studia, jsem odešel do Ústavu mezinárodních vztahů, kde jsem působil jako vědecký pracovník. Následně jsem přešel na Ministerstvo zahraničních věcí a pracoval i na zastupitelském úřadě, kde v přelomových devadesátých letech jsem byl zastupujícím vedoucím úřadu – chargé d’affaires. Po návratu jsem byl jmenován ředitelem odboru, ale po zvážení všech kladů i záporů práce ve státní správě jsem se rozhodl jít do businessu. Pracoval jsem v zahraničí, ale i pro zastoupení zahraničních firem zde v České republice. Později jsem si založil i svou firmu, respektive firmy, a od roku 1997 jsem opětovně začal přednášet na VŠE. Od roku 2001 jsem na NF nastoupil na plný úvazek a začal vykonávat funkci proděkana pro zahraniční vztahy. Několik let jsou souběžně pracoval v businessu a na fakultě a těsně před krizí v letech 2008 až 2009, jsem klíčovou firmu prodal zahraničnímu zájemci. Je pochopitelné, že v důsledku svých životních zkušeností jsem se musel naučit stres zvládat. Nechci říct, že jsem na stres přímo trénovaný, ale byl jsem nucen řešit různé, a to i velmi problematické situace. Snažím se zvládat problémy takovým způsobem, abych neškodil sobě, své rodině a ani nikomu jinému. Dnešní situace související s pandemií je stresující, a to pro všechny, nejen studenty i pedagogy. Je však k tomu třeba přistupovat s určitou dávkou nadhledu, ale i odpovědnosti a nepodléhat pesimismu.  

Kromě postu děkana mimo jiné i přednášíte. Jak byste zhodnotil v této nelehké době zvládnutí distanční výuky z pohledu aktivního přednášejícího?   

Z pohledu přednášejícího je to velmi nepříjemné.  Jsem zvyklý přednášet studentům tak, aby látce rozuměli. Vykládám látku z patra, přecházím po posluchárně, pozoruji studenty a snažím se udržovat oční kontakt. Podle toho i poznám, jestli studenti výkladu rozumí či nerozumí a případně se rozhoduji, co mám vysvětlit znovu. Na živé přednášce, abych studenty nenudil jen výkladem, a poněkud jej odlehčil, se snažím říci i něco zajímavého nebo zábavného, co se vztahuje k probíranému tématu… Tak třeba od toho jsem ve výuce online úplně upustil. Nevím, jak studenti reagují, většinou mají i ostych se na něco zeptat. Na standardní přednášce se ptám „Myslíte si, že je to tak nebo tak?“ a někdo obvykle odpoví. Ale v případě distanční výuky se málokdo ozve a abych vyvolával z dvou set lidí někoho ze seznamu, který vidím v aplikaci MS Teams, tak to mi připadá nedůstojné. 

Avšak, abych nezmiňoval jen zápory, byl jsem v tomto semestru překvapen výsledky závěrečných testů, které jsou dokonce lepší než v minulosti. Není to tím, že bych slevil z požadavků. Přičítám to tomu, že lidé nemají možnost jiného vyžití, např. návštěv kin, divadel, posiloven, restaurací, … a tudíž se věnují studiu. Testy se snažíme držet standardní formou ze dvou důvodů. První důvod je, že studentům jiná forma testování příliš nevyhovuje. Většina chce testy v podobě, na kterou jsou zvyklí. Druhým důvodem je regulérnost online zkoušení, kterou na 100 % zajistit je prakticky nemožné. Nechci, aby v případě zjištění neregulérnosti zkoušek v jednotlivém případě byli poškození poctiví studenti, např. že by bulo nutné anulovat takový zkouškový termín.  Zkoušky podle vládního nařízení mohou probíhat pouze v počtu 9 studentů plus jeden pracovník dozoru. Bohužel je takový způsob prezenčního zkoušení velmi náročný, a to jak z hlediska organizačního, tak i časového. Ale snažíme se studentům vyjít maximálně vstříc.

Jak hodnotíte české vysoké školství? Pokud byste chtěl něco změnit, co by to bylo? 

No… to je otázka. Já si myslím, že české vysoké školství nemá špatnou úroveň. Jsme naprosto kompatibilní se zahraničními vysokými školami. Pokud mohu srovnávat úroveň i za bývalého režimu, kdy spoustu mých kamarádů a spolužáků emigrovalo a velmi dobře se uchytilo. Dokonce jim studium na NF VŠE, např. ve SRN, uznali. A to hovořím jen o VŠE, pokud beru absolventy jiných fakult – lékařských, technických, tak jistě víte, že jejich absolventi jsou na špičkových postech světové proslulých institucí i firem. A znám i mnoho našich absolventů, kteří působí ve vysokých funkcích ve firmách i institucích, jak doma, tak v zahraničí. Takže bych se „nedržel při zemi“ a konstatuji, že se nedomnívám, že české vysoké školství je na úrovni, která neodpovídá evropskému či světovému standardu. O tom svědčí například i úspěšnost studia našich exchange studentů. Ještě, co bych na českém vysokém školství změnil, tak méně byrokracie. Dovolím si zmínit pana profesora Krebse z naší fakulty, který vzhledem ke svému dlouhodobému působení na VŠE, ať již ve funkcích prorektora či proděkana, je schopen určité komparace a říká, že bychom si „Z hlediska využití času v podstatě vystačili jen se zpracováváním různých požadovaných materiálů a již bychom pomalu nemuseli ani vyučovat“. Opravdu administrativní zátěž ze strany Ministerstva školství, Národního akreditačního úřadu a dalších je opravdu enormní. Kvalita školství je jinde než pouze v administrativě. 

V minulém semestru došlo k úpravě studijního plánu, který upravil některé předměty (např. Dějiny ekonomického myšlení). Proč se fakulta uchýlila k této změně a budou nějaké další úpravy do budoucna pokračovat? 

Víte co… toto je záležitost akreditace, kdy jsme museli, podle nového vysokoškolského zákona a vznikem Národního akreditačního úřadu, zcela nově akreditovat všechny studijní programy (dříve obory). Sestavení programu a podíly jednotlivých kurzů jsou velmi komplikovaný proces. Není to jen otázka přání vyučujících či studentů. Kurzy mají určité ohodnocení podle počtu ECTC, počtu zapsaných studentů a tak dále. V podstatě jsme museli akreditovat všechno znovu. S tím jsme změnili, po dohodě i mezi jednotlivými katedrami, některé kreditové ohodnocení i obsah jednotlivých předmětů, a to i na základě zkušeností z minulosti. Ale samozřejmě studenti jsou tu od toho, aby vznášeli náměty, protože jak říkám – „My jsme tu pro studenty, nikoli studenti pro nás.“ Takže pokud se někomu něco nelíbí, může se obrátit na mne nebo na proděkana pro studium, případně pokud to někomu nevyhovuje, může kontaktovat studentského tajemníka. Jsme otevření k tomu, abychom změny ku prospěchu věci udělali, pokud je to ovšem možné. 

Situace s epidemií COVID-19 se po ekonomické stránce týká všech obyvatel ČR. Máte nějakou vlastní predikci týkající se dalšího vývoje ekonomické situace v časovém horizontu pěti let? 

(Smích) No nemám… to je velice problematické. A vůbec outlooky obecně nemám moc rád. Ono se na to za ten rok obvykle zapomene, co bylo prognózováno. Obvykle, když OECD nebo MMF udělají nějaký outlook a pokud nevyjde, již se o tom v reálném čase nemluví. Co však podstatné je, že nová situace povede k určitým strukturálním změnám. Považujete za standardní, aby se nezaměstnanost zvýšila jen o dvě desetiny procenta, a přitom byla nabídka asi 250 000 volných pracovních míst? To není normální situace na trhu práce. Myslím si, že obnova turistického ruchu do původní podoby, nebude záležitost jednoho nebo dvou let. A podíl pracovníků ve službách související s turistickým ruchem je u nás značný. Na druhé straně se domnívám, že rozhodování vlád je potřeba posuzovat v kontextu teorie veřejné volby. Politik neponechá v současnosti ekonomiku volné hře tržních sil, které by zajistily adekvátní strukturální změny v ekonomice.  Je otázkou, a to čistě teoretického hlediska, zda prostřednictvím těchto zásahů nejsou brzděny nutné strukturální změny v ekonomice. Na druhou stranu je tady ještě i jiný problém. Hospodářský cyklus, respektive jeho fáze, a to, že jeho krize může být odstartována různými příčinami – ropným šokem, hypoteční krizí a dalšími. Faktem zůstává, že zatím nikdo nedokáže říci, zda je hospodářský pokles vyvolaný jen covidovou krizí nebo zda se nacházíme ve fázi ekonomická krize ve smyslu hospodářského cyklu, z níž je obtížnější vybřednout. 

Setkal jste se v životě s někým, kdo ve Vás zanechal nezapomenutelnou stopu a dodnes na toto setkání vzpomínáte? Pokud ano, kdo to byl a kde jste se s ní/ním seznámil? 

Setkal jsem se s různými lidmi. Mohl bych je rozdělit na ekonomy, politiky či podnikatele. Kdo ve mně zanechal stopu, byl bezesporu Milton Friedman. V poslední době to byl pak nositel Nobelovy ceny Richard Thaler – představitel behaviorální ekonomie, člověk nesmírně komunikativní, příjemný a byla s ním i legrace. Pozval jsem jej do Prahy k udělení doktorátu Honoris Causa VŠE dva roky před tím, než se stal laureátem Nobelovy ceny za ekonomii, neboť jsem tušil, že dříve nebo později mu Nobelova cena bude udělena. Z dalších lidí, kteří ve mně zanechali stopu, v rámci mé diplomatické kariéry, byl ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier. Byl totiž jednak ochoten o určitém pohledu či názoru diskutovat, přijmout argumenty, a tudíž byl ochoten dát za pravdu i někomu jinému. Nechal si věci vysvětlit. Byl jsem s ním ve styku v době, kdy docházelo k rozpouštění Varšavské smlouvy, a těchto jednání jsem se aktivně zúčastnil.  Musím říci, že byl velice obratným politikem a lidsky jsem ho měl velice rád. 

Na webových stránkách školy uvádíte, že se rád věnujete např. lyžování, cyklistice a stolnímu tenisu. Věnujete se kromě sportu i jiným koníčkům? Co Vás nejvíce baví? 

Jiným koníčkům… (smích). No tak na další již nemám čas. Samozřejmě čtu, i beletrii. Nemluvím jen o nějakém studiu. Faktem je, že na další prostě není čas. Kdysi jsem hrával, no…“hrával“ – snažil jsem se hrát golf. Máme dům a zahradu a o to se taky musím starat. Člověk si nemůže úplně všechno objednat… myslím všechny služby. Nehledě na to, že v dnešní situaci se některé služby velmi špatně shánějí, což souvisí i s tím, jak jsem se zmínil o strukturálních změnách v ekonomice. Dneska toho asi již moc nestihnu, ale snažím se, když přijdu z práce, teď v zimě, jít na cyklotrenažér a alespoň tu půl hodinku šlapat. Rád chodím i do sauny a plavu. Těžko vymýšlet něco dalšího.

Představte si, že chytíte zlatou rybku, která Vám splní tři přání. Co byste si přál Vy osobně? A co byste si přál z globálního hlediska? 

No já osobně bych si přál, abych byl zdravý – já i moje rodina. To je nejpřednější. To se nedá koupit. K tomu se dá jedině přispět tím, že o sebe člověk pečuje. Jí střídmě, zdravě a sportuje. Takže já si přeji opravdu to zdraví.  Z globálního hlediska si přeji, aby nebyly žádné válečné konflikty, aby se nás nedotkly. Další, co si přeji v této souvislosti je, aby se nám podařilo udržet aspoň takový blahobyt, jaký máme. To si myslím, že není neskromné přání. (smích)

Pokud by vláda zařadila vysokoškolské učitele do přednostní skupiny na očkování, necháte se očkovat? Co si myslíte o očkování proti COVID-19? 

Určitě. Určitě… Já zastávám stanovisko, že kdyby to bylo něco, co by poškozovalo zdraví lidí, tak by to pro farmaceutické firmy, neboť se jim jedná o byznys, byl obrovský problém. Jsem přesvědčen, že by ven nepustili něco, co by je mohlo v budoucnu fatálně poškodit. Určitě bych se nechal očkovat. Nejsem z těch, který by se bál něčeho, co si přečte v novinách… Jako je například ochrnutí lícního nervu, jak jsem četl, které mohlo nastat z úplně jiného důvodu. Moje dcera, která je lékařka, již byla očkovaná a žádné problémy neměla. 

Autor / Barbora Černoušková – pár vět o mně:

Pocházím z Prahy. Jsem studentkou Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, kde studuji obor Veřejná správa a regionální rozvoj. Kromě studia pracuji pro Ekonomický úsek UNIQA pojišťovny, a. s. Ve volném čase se ráda věnuji četbě, hře na klavír, plavání a cestování.